Drop Down Menu

Inferní teatrum aneb pokušení paní Dagmar.

Názor napsal: prof.akad.malíř Jaroslav Klát.

K objasnění složité geneze výtvarného názoru Dagmar ŠIMKOVÉ patrně může postačit i krátká návštěva jejího radlického domu, pochopení za kolik autorka jeho živému i neživému „inventáři“. Právě odtud je napájen její neumdlévající fantaskní figurativizmus se svým bohatým formálním slovníkem. Její sběratelská mánie vskutku rudolfínské chuti je zde vystupňována témeř do podoby panoptikálně děsivého romantického kuriozitářství, stačí letmý pohled na oblovku rezavou, žábu rohatou brazilskou, štíra pandina imperátora, fretky, hady, či exotické preparáty typu zátiší vanitas, které autorka z bezprostřední blízkosti zkoumá, jejich psychiku, tělesnou mechaniku, reakce na okolí a tvorbou tak sebe, ale především nás zbavuje traumatu před domnělou brutalitou všeho animálního.
Svým bytostním zaměřením na malování zvířat, však ŠIMKOVÁ není ale malířem animalistou, jelikož u ní nejde o její pouhé statické zobrazení. Z obecného pohledu ne všechny obrazy musí mít vícevrstevný obsah, mnohé jsou skutečnými hříčkami, určenými k překvapení a obveselení diváka, dekorativními pracemi k potěšení oka, či spektakulárními demonstracemi neuvěřitelného kombinačního a kompozičního umu svého tvůrce. Dagmar ŠIMKOVÁ jako skutečný tvůrce, originálně zhodnocující podněty přicházející z tradic surrealizmu, neupadá do recidivy mrtvých formulí a ani neklesá do pouhé samoúčelné abstraktní ornamentiky. I když autorka svůj prostor nachází v magnetickém poli surrealizmu či fantaskního umění vůbec, je literární fabule v jejím případě vytlačena autentickou vizí a její tvorba se rozvíjí z čistě vnitřních popudů a z vlastní fantazie. Proces solidifikace snů a představ pracuje metodou magického realizmu, jež jí umožňuje postižení reálného v ireálnu, snově neurčitého, ale s halucinantní evidencí. Této metodě odpovídá její výrazový rejstřík směřující od konkrétní symboliky ernstovského typu k abstraktnějším polohám. Hladkým rukopisem a precizní kresbou, formou biomorfních preparátů a parafrází buněčných tkáni, snuje malířka jemné předivo metaforických transfigurací jež občas na sebe berou podobu divokých zvířat a nestvůr podobných těm z Grünewaldova Pokušení sv.Antonína. obrazu, jež se stal jakousi „ikonou“ všeho fantaskního umění. Nyní to je ale autorčina imaginace, jež pokouší nás a do toho procesu zapojuje celý tvarový a znakový inventář různé provenience. Rozpouští hranice mezi tvary botanickými, biologickými, abstraktními, lidskými, zvířecími, jakož nás malířka chtěla přesvědčit o tom, že příroda sama je manýristická a plodí hybridy a monstra. Samostatnou, ale přitom v kontextu tvorby ŠIMKOVÉ neoddělitelnou kapitolou jsou její kresby a je to právě ona nedefinovatelná posedlost dotaženosti kresby, staromistrovsky precizní, jež svým způsobem přesně charakterizuje postavení fantaskního malířství jako paralely, či spíše reakce proti kubizmu a abstraktní malbě. Surrealizmus se svým intelektuálním masochizmem a pozdně gotická imaginace s apokalyptickým idealizmem Bosche a Grünewalda, představují extrémy formální rovnice, na které se buduje její výtvarný projev a to jak v rovině tvarové, tak i obsahové. Obrazy dráždivé kryptografické významovosti jasně navazující na postsurrealistickou tradici, vyznívají ale novým pocitem současnosti. Tomu odpovídá jejich role, tak i tituly, téměř manifestační pojmenování obrazů, skrývající autorčin typický smysl pro absurditu a černý humor. Uprostřed plného rozvoje technické civilizace poznává malířka tragickou zranitelnost přírody a vratkost normativních schémat před složitou a enigmatickou tváří zvířecí bytosti. Na místo očekávaného propastného pesimizmu prostupuje jejími názory v podstatě optimistický světový názor. Živý tvar- zde zvíře již není pouze objektem prozřetelnosti, má možnost se bránit a je bráněno a i ty nejstrašlivější věci budou brány se sarkastickým humorem. S ironií, ale i s úžasem vytváří Dagmar ŠIMKOVÁ tyto nezávislé kompoziční konfigurace zobrazující sám „přírodní“ život, ale a to hlavně obsahující naději i bezmoc vůči jeho ohrožení a zmaru.

                

Mé Moto

Čím více poznávám co je lidské, tím více se vzdaluji od lidí.

Svou tvorbou chci vyprovokovat člověka k zamyšlení se nad hrůzami, které páchá z výše své moci "pána tvorstva“ aniž by si uvědomil, že všechny ty hrubé zásahy do přírody, které činí s pocitem, že nejenže přírodě pomáhá, ale též jedná ve svůj prospěch, se velice záhy obrátí proti němu samému!

Dagmar ŠIMKOVÁ